Dopis o těch, které osud svede znovu a znovu

Osud má podivuhodný rukopis. Stává se, že dva lidé spatří jeden druhého dávno předtím, než se jejich cesty skutečně protnou. Jeden dlouhý pohled, v němž je čitelné zjevné přání přistoupit, promluvit, pozvat na schůzku — zatímco jste oba ještě docela volní. Ale v tu vteřinu zvítězí ostych a plachost. Krok nebyl učiněn, cesty se rozejdou, a přesto vzpomínka na ten pohled z nějakého důvodu zůstává uvnitř.

Uplyne dlouhých osm nebo devět let. A najednou se otevřou dveře, život vás srazí znovu k sobě a v tichu nastane okamžité, pronikavé rozpoznání. Vše uvnitř křičí, že to není náhoda, ale teď už mužské ego, strach nebo cizí okolnosti nedovolí vyslovit nahlas prostá slova: „Miluji tě. Mám k tobě city.“ A znovu — odloučení na léta.

Ale Vesmír miluje dokončené příběhy. Když se neodhodláme učinit volbu napoprvé, nesmaže cit — dá nám šanci znovu, a znovu, a znovu. Bude opakovat události a přivádět vás k sobě, dokud konečně neodhodíte strach a neučiníte své skutečné rozhodnutí.